Slovo o hře:
Kroměřížský rodák Antonín Procházka, dlouholetý plzeňský divadelník, patří v posledních letech mezi nejproduktivnější a nejhranější autory u nás. Jeho komedie se vyznačují sice střeštěnými, leč, brilantními zápletkami, plně využívajícími všech principů tradičních komediálních žánrů a divadelní fantazie. Nezapře svou dlouholetou hereckou zkušenost, která mu umožňuje vybavit své postavy jasným charakterem, herecky vděčným dialogem a uvést je do situací, které tak slouží téměř výhradně jedinému cíli - dobré zábavě.
"Klíče na neděli", hra patřící k jeho prvotinám, uvedl kroměřížský soubor zhruba před dvanácti léty. Dnes využil výhody, kterou poskytl autor svým rodákům (hra zatím není uvolněna pro všechna divadla, ačkoliv už, v provedení plzeňských herců, získala několik ocenění) a nastudoval tuto obdivovanou a nesmírně těžkou hru "Ještě jednou, profesore.."
Téma problémů v manželském soužití,stereotypů života a středního věku, se vrací téměř ve všech Procházkových hrách. A není se co divit, všechno jsou to příležitosti přímo vybízející k využití pro humorné situace. Jsou jak zábavné bludiště, kde nikdo neví koho a kde potká a co z toho vznikne. I v této hře jsou postavy vrženy do reality, která je obrací, propírá, drtí a oni se brání všemožně. I útěkem, pomocí virtuální reality , díky napojení na časoprostor autorových myšlenek, do oblíbeného románu. Tak se profesor ruské literatury z Karlovy univerzity ocitá tváří v tvář svému idolu, Nataše, komtese Rostovové z Vojny a míru a ona zase může obdivovat "náš" svět. Zda je to setkání šťastné se ukáže časem. Každopádně je zdrojem omylů, nedorozumění, prostě situací plných báječného humoru, ale i jemné romantiky a smutku, protože všechno jednou končí. I když, kdo ví..........
Karel Hoffmann
